Esad Kulović
Esad Kulović | |
---|---|
Narození | 1859 Sarajevo |
Úmrtí | 22. července 1917 (ve věku 57–58 let) Sarajevo |
Povolání | politik |
Funkce | Mayor of Sarajevo (1905–1910) |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Mahmud Esad-efendija Kulović (1859, někdy uváděno 1854, Sarajevo, Osmanská říše – 22. července 1917 Sarajevo, Bosna a Hercegovina[1]) byl osmanský a bosenskohercegovský úředník a politik bosňáckého původu.
Život
Narodil se do středostavovské muslimské rodiny, jejíž mužští členové tradičně sloužili v janičářských oddílech. Jeho otcem byl sarajevský kádí Sulejman Rušdi-efendija a matkou Fatima.
Vzdělání Esad Kulović zřejmě získal v mektebu a medrese, muslimských konfesních školách. Poté se vzdělával soukromě, nezřídka během svých četných cest. Vedle turečtiny, arabštiny a perštity si osvojil i znalost francouzštiny.
Kulović se podílel na potírání křesťanského povstání v Bosně, které vypuklo roku 1875. Bojoval například v bitvě u vsi Šepak, kde 4. září 1875 muslimské oddíly porazily mnohonásobně početnější jednotky, která pronikly na bosenské území ze Srbska.
Po habsburském záboru Bosny a Hercegoviny v létě roku 1878 se rodina Kulovićů jako jedna z prvních zorientovala v nově nastalé situaci a začala intenzivně spolupracovat s okupačními úřady. Roku 1881 Esad Kulović společně s Mustafou-ef. Sarićem a Salih-agou Softićem odcestovali do Vídně, kde osm měsíců vedli rozhovory se společným ministerstvem financí, které mělo v gesci správu Bosny a Hercegoviny a vyjednávali autonomní postavení zdejší muslimské komunity. Jediným hmatatelným výsledkem jejich činnosti byla volba reisu-l-ulemy, nejvyššího duchovního představitele islámského společenství v Bosně a Hercegovině, a rady starších (ulema medžlis) o rok později. Roku 1886 Kulović neúspěšně vystoupil proti vyjmutí sarajevského hřbitova Čekrčnica z majetku islámské nadace (vakufu) a jeho přeměně na městský park (dnes Veliki park). Do pozdějšího boje o náboženskou a školskou autonomii muslimů, započatého roku 1899 v Mostaru, se ovšem nezapojil. Roku 1908, na rozdíl od většinové muslimské společnosti, uvítal anexi Bosny a Hercegoviny a za tento čin coby člen městské deputace v listopadu poděkoval císaři na zvláštní audienci.
Roku 1884 byl v prvních volbách od záboru provincie zvolen do sarajevského zastupitelstva (mandát obhájil i v dalších volbách roku 1887, 1890, 1893, 1896, 1899, 1902, 1905, 1908, 1910 a 1913). Po smrti starosty Nezira Škaljiće roku 1905 zaujal jeho post a na tomto setrval až do roku 1910. Dlouhodobě udržoval dobré vztahy s okupační mocí a proto byl mimořádně neoblíbený mezi představiteli muslimského autonomistického hnutí a jejich Muslimské národní organizace. Sám po habsburské anexi Bosny a Hercegoviny spoluzaložil Muslimskou pokrokovou stranu (1908), později transformovanou do Muslimské samostatné strany (1910), jejímž byl předsedou (od 1910). V prvních volbách do bosenskohercegovského zemského sněmu jeho strana propadla. Stejně neúspěšné byly jeho pokusy získat větší vliv v Sarajevu (navrhl rozšíření volebního práva i na početné přistěhovalce z Rakouska-Uherska), kde sice roku 1910 vyhrál komunální volby, ale pro neshody se Zemskou vládou rezignoval na úřad starosty. Od té doby spolu s dalšími spolustraníky úspěšně obstruoval činnost zastupitelstva, až byli nakonec všichni zbaveni mandátu. Roku 1911 odmítl spojení dvou muslimských stran do jediné, Sjednocené muslimské strany a pokračoval v činnosti MSS.
Roku 1913 znovu postavil kandidátku do sarajevského zastupitelstva, přičemž ve volebním klání se utkal se svým bývalým spolustraníkem a nyní exponentem Sjednocené muslimské strany Fehimem Ćurčićem. Zřejmě jen kvůli volebním machinacím prohrál, načež se zcela stáhl z politického kolbiště.[2][3][4]
Zemřel v červenci roku 1917. Zádušní mše za zesnulého Kuloviće proběhla 23. července 1917 v sarajevské Gazi Husrev-begově mešitě. Tělesné ostatky byly podle muslimské tradice neseny na ramenou smutečních hostů z jeho domu v Kulovićově ulici (pojmenované po jeho dědovi) do mešity v centru města a odtud na hřbitov u sarajevské Hadži Džaferovy mešity v ulici Provare, kam byla dříve pohřbena i jeho matka Fatima.[5] Nad jeho hrobem byla o něco později postavena otevřená hrobka, turbe.
Rodina
Esad Kulović se roku 1893 oženil s Rašide Gradašćević Tuzlić.[6] Spolu přivedli na svět jediného potomka, syna Sead-bega (1897–1945), úspěšného velkostatkáře a mecenáše (v letech 1938–1943 působil v Hlavním výboru spolku Narodna uzdanica), kterého však popravili komunisté krátce po skončení války za údajnou[zdroj?] kolaboraci s ustašovským režimem.
Svým sňatkem s Rašide Tuzlić vyženil Esad Kulović rozsáhlé pozemky v severovýchodní Bosně, úhrnem asi 563 000 ha a menší polnosti po celé Bosně a Hercegovině. O tyto pozemky, až na menší statek s 300 ha, rodina přišla po první světové válce, kdy byla provedena pozemková reforma.
Kulović roku 1908 obdržel řád Františka Josefa II. třídy, komtur s hvězdou.[7]
Odkazy
Reference
- ↑ Umro Esad ef. Kulović. Sarajevski list. 23. 7. 1917, roč. XL, čís. 183, s. 3.
- ↑ SPAHO, Mehmed. Izborni falzifikati prije rata. Narodna uzdanica: kalendar za godinu 1935. 1934, s. 43–56.
- ↑ Esad ef. Kulović. Sarajevski list. 24. 7. 1917, roč. XL, čís. 184, s. 1.
- ↑ Esad ef. Kulović. Sarajevski list. 25. 7. 1917, roč. XL, čís. 185, s. 1.
- ↑ Dženaza Esad ef. Kulovića. Sarajevski list. 24. 7. 1917, roč. XL, čís. 184, s. 3.
- ↑ Ženidba. Sarajevski list. 3. 3. 1893, roč. XVI, čís. 25, s. 2.
- ↑ Zvanično. Sarajevski list. 2. 12. 1908, roč. XXXI, čís. 144, s. 2.
Starostové Sarajeva | |
---|---|
1878–1892: Mustafa Fadilpašić • 1893–1899: Mehmed Kapetanović • 1899–1905: Nezir Škaljić • 1905–1910: Esad Kulović • 1910–1915: Fehim Ćurčić • 1918–1920: Aristotel Petrović • 1920–1922: Ljudevit Novat • 1922–1927: Ibrahim Hadžiomerović • 1928–1929: Edhem Bičakčić • 1929–1935: Asim Mutevelić • 1935: Ibrahim Sarić • 1935–1939: Edhem Bičakčić • 1939–1941: Muhamed Zlatar • 1941: Atih Hadžikadić • 1941–1942: Hasan Demirović • 1942–1945: Mustafa Softić • 1945–1947: Husein Brkić • 1947–1948: Ferid Čengić • 1948–1955: Dane Olbina • 1955–1965: Ljubo Kojo • 1962–1963: Lazo Materić • 1963–1965: Vaso Radić • 1965–1967: Salko Lagumdžija • 1967–1973: Džemal Muminagić • 1973–1975: Dane Maljković • 1975–1981: Anto Sučić • 1981–1983: Emerik Blum • 1983–1985: Uglješa Uzelac • 1985–1987: Kemal Hanjalić • 1987–1989: Salko Selimović • 1989–1990: Juraj Martinović • 1990–1994: Muhamed Kreševljaković • 1994–1996: Tarik Kupusović • 1998–2000: Rasim Gačanović • 2000–2005: Muhidin Hamamdžić • 2005–2009: Semiha Borovac • 2009–2013: Alija Behmen • 2013–2017: Ivo Komšić • 2017–2021: Abdulah Skaka od 2021: Benjamina Karićová |