Rudolf Dušek

Pater Rudolf Dušek SJ
P. Rudolf Dušek u dveří do kostela v Dolním Ročově (r. 1977)
Církev	římskokatolická
Zasvěcený život
Institut	Tovaryšstvo Ježíšovo
Noviciát	1936
Svěcení
Kněžské svěcení	12. září 1946
Osobní údaje
Datum narození	20. listopadu 1917
Místo narození	Nusle
Datum úmrtí	29. února 2012 (ve věku 94 let)
Místo úmrtí	Praha
Místo pohřbení	Bubenečský hřbitov a Bubenečský hřbitov Na Skalce
Povolání	římskokatolický duchovní
multimediální obsah na Commons citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rudolf Dušek (20. listopadu 1917 Nusle – 29. února 2012 Praha^[1]) byl český katolický kněz, jezuita, pedagog, psycholog^[2] a vězeň nacistického i komunistického režimu v Československu.^[3]

Narodil se v Nuslích u Prahy v katolické rodině.^[4] V letech 1928-1936 navštěvoval arcibiskupské gymnázium v Praze-Bubenči.^[1] Po maturitě v roce 1936 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova.^[4] Po dvouletém noviciátu v Benešově absolvoval tříleté studium filozofie na jezuitském Filozofickém institutu v Benešově. V roce 1941 odešel na velehradské gymnázium, kde se stal prefektem nejmladších chlapců^[3] a zároveň je vyučoval latině.^[4]

V letech 1942-1944 studoval teologii v Praze. Univerzita byla tehdy už zrušena a jezuitský dům obsazen. Mladí jezuitští studenti se proto odstěhovali na Strahov k premonstrátům, kde pokračovali ve svém studiu pod vedením několika starších spolubratrů. Na některé předměty studenti docházeli na diecézní učiliště u františkánů při kostele Panny Marie Sněžné. Mezi přednášejícími byli i známí profesoři Jan Merell, Konůpek a Václav Bogner.^[3] Po dvouletém studiu teologie byl na Strahově 22. července 1944 zatčen gestapem. Byl nejprve vyslýchán a uvězněn v Praze na Pankráci.^[4] Poté byl poslán do koncentračního tábora v Terezíně.^[1] V soudním spise byl u jeho jména zápis RU (něm. Rückkehr unerwünscht – návrat nežádoucí). Život mu zachránilo jen to, že již po roce věznění v Terezíně skončila II. světová válka.^[3][4]

Po návratu z Terezína se léčil na skvrnitý tyfus a revmatismus.^[4] Udělal si rychlokurz angličtiny a v prosinci 1945 odjel do Anglie, kde na Heythrop College u Oxfordu dokončil studia teologie.^[3][4] V Anglii^[5] byl také 12. září 1946^[1][3] vysvěcen na kněze. Po roce se vrátil do Československa a žil v jezuitské koleji při kostele sv. Ignáce v Praze.^[5] V letech 1947-1950 studoval latinu a historii^[4] na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.^[5] Zároveň se staral o Mariánskou družinu studentů a s jezuitským spolubratrem Adolfem Kajprem chodil do kroužku vysokoškolských studentů klasické filologie.^[4]

V době konání akce „K“ se připravoval na zkoušky, a tak se mu podařilo vyhnout se internaci. Zhruba dva měsíce se ukrýval u příbuzných a známých, kteří zatím připravovali jeho odchod do zahraničí. Dne 10. června 1950 odjel do Plzně, kde byl na nádraží při náhodné perlustraci zatčen. Více než dva měsíce vydržel i přes fyzický a psychický nátlak zapírat. Doznání učinil až v srpnu 1950. Proces se konal ve dnech 17. – 18. ledna 1951 před Státním soudem v Praze. Byl odsouzen pro trestné činy velezrady, vyzvědačství^[5] ve prospěch Vatikánu^[4] a účastenství na podvodu (výměna fotografií v jeho vysokoškolském indexu) na 12 let odnětí svobody a řadu vedlejších trestů. Spolu s ním bylo odsouzeno dalších šest osob, které se „provinily“ tím, že mu poskytly pomoc. V letech 1952–1954 prodělal ve vězení recidivu tuberkulózy (poprvé onemocněl v době, kdy byl nacisty vězněn v Terezíně).^[5] Při jedné amnestii mu byl sice trest milostivě snížen na 11 a půl roku,^[3] ale propuštěn byl až z Mírova, kde prožil osm let svého věznění, na velkou amnestii začátkem května 1960. V komunistickém žaláři se setkal s velkými osobnostmi tehdejší církve, s františkánem Janem Evangelistou Urbanem, s řeckokatolickým biskupem Vasilem Hopkem, který byl později blahořečen, s teologem Otou Mádrem nebo dominikánem Reginaldem Dacíkem.^[4]

Po propuštění mu nebylo dovoleno vykonávat kněžské povolání^[4] a byl nadále sledován Státní bezpečností, která na něho vedla svazek až do 27. července 1984, kdy byl svazek ukončen a uložen do archivu.^[5] V letech 1960–1968^[4] pracoval v družstvu Drutěva. Později se stal vedoucím v chráněné dílně pro invalidní mládež.^[1] Soukromě se věnoval defektologii. Pro zvýšení kvalifikace absolvoval i dvouleté studium sociální práce, které tehdy zřídil Magistrát hlavního města Prahy.^[4]

Po pražském jaru^[1] v roce 1968 dostal „státní souhlas“ k vykonávání duchovní služby a několik měsíců působil v kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí a potom krátce v Košířích. Ještě v témže roce přešel do Ústavu sociální péče v Horním Maxově, kde působily jako ošetřovatelky Anglické panny, a pak do Leontýna u Křivoklátu, kde byly sestry boromejky.^[4] V roce 1971 působil na mariánském poutním místě v Dolním Ročově^[1] u sester voršilek, které pracovaly jako zdravotní sestry v dětské psychiatrické léčebně. Působil i v místní duchovní správě a také v okolních farnostech.^[4]

V letech 1990-1992 byl správcem děkanství v Lounech.^[1] V roce 1992 přešel do Bohosudova, kde se otevíralo znovu založené biskupské gymnázium, aby tam zasedal v komisi při přijímacích zkouškách.^[4]

V září 1993 odešel do Kolína, kde působil však jen krátce.^[1] V prosinci 1993 se pak přemístil do Prahy ke kostelu sv. Ignáce. Pracoval na provincialátě^[4] jako sekretář^[1] a v duchovní správě. Od roku 1994 se věnoval dvěma Mariánským družinám a inicioval založení Společenství křesťanského života (SKŽ).^[4] V letech 1995–1999 působil jako socius provinciála, pak do roku 2004 jako archivář a redaktor provinčního zpravodaje.^[1] I když od roku 2004 byl již odpočinku v pražské jezuitské komunitě, sloužil v kostele sv. Ignáce. Nadále vedl mariánské družiny a společenství křesťanského života a zajížděl do Kolína vyučovat v noviciátě a vypomáhat v duchovní správě v Křečhoři.^[1]

V posledních letech svého života byl již v domácím léčení, ale dokud mohl, denně sloužil mši svatou. Zemřel 29. února 2012.^[4] Poslední rozloučení s ním se konalo ve středu 7. března 2012 ve 13 hodin v pražském jezuitském kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí. Obřady posledního rozloučení vedl pražský světící biskup Karel Herbst, kněží z blízka i z dáli, řeholní spolubratři v čele s provinciálem Františkem Hylmarem a asi čtyři stovky věřících.^[3]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Rudolf Dušek na Wikimedia Commons
•  Zemřel Rudolf Dušek, vězeň dvou totalit

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.